Archiv štítku: vyspělá civilizace

Pozvání do vnitřní Země není zdaleka promítnutým snem

Ve snu, který jsem měla minulou noc, mě jedna osoba, patřící k pozitivním bytostem, požádala, abych opustila povrch planety a odešla do Vnitřní Země.

Ale od začátku. Znáte ten stav mezi bděním a spánkem? Chvilku denního snění, kdy vaší myslí táhnou myšlenky a obrazy?

Tak včera, těsně předtím, než jsem usnula, jsem se nacházela v tom meditativním stavu, v polospánku. Bytost, která vypadala jako anděl, mě vedla chodbou. Vešli jsme do bílé haly. Po levé i pravé straně byly bílé dveře.

Poté, co jsme šli asi patnáct vteřin, andělská bytost pokynula na dveře po pravé straně a já jsem vešla do místnosti, vypadající podobně jako nějaká přijímací služebna na policejní stanici.

Stoly pokrývaly přepravky, naplněné šanony, které dosahovaly až po strop a zdi té místnosti lemovaly police, plné spisů. Zdálo se, že ty krabice se kolem mě protáčí, když jsem byla zcela ochromena množstvím spisů, naplněných informacemi. Najednou jsem stála před bílou knihovnou, která měla tři či čtyři police. Anděl byl nade mnou, trochu víc vpravo. Vzhlédla jsem nahoru a telepaticky jsem věděla, že je mi dáván pokyn, abych se natáhla ke krabici úplně na horní polici. Mžourala jsem, abych viděla přes oslepující bílé světlo, které jakoby vyzařovalo z andělské postavy a natáhla jsem ruku k přepravce.

Z boku přepravky zírala na mě obrovská černá písmena a já četla:

BUDOUCÍ KATOLÍCI

Tělem mi proběhla elektrická rána a já vyskočila z postele, naplno probuzená, těžce dýchajíc.

Tu zkušenost jsem si rychle poznamenala do poznámek v mobilu a vyčerpaně se zhroutila zpátky do postele.

To, co se stalo dále, je bezpochyby zázračně a já nikdy na tu zkušenost nezapomenu.

Byla jsem v domově mého dětství. Byla noc a já zrovna otevřela dveře mého pokoje, abych vyšla na horní plošinu schodiště.

Jakmile jsem vyšla z pokoje, viděla jsem ženu, která zrovna vyšla po schodech a stoupla si na plošinu, kde jsem stála já. Schoulila ramena, skoro jakoby věděla, že v tu chvíli vyjdu z pokoje a chtěla načasovat svou návštěvu na tu dobu, aby se se mnou setkala, když jsem šla směrem k chodbě za mou ložnicí.

Vyzařoval z ní pocit naléhavosti a bílá energie, která z ní vyzařovala, docela brala dech. Měla krásnou tvář, úplně bílou, projasněnou bílým světlem, které jakoby vyzařovalo z jejího energetického pole. Zdálo se, že je o pár centimetrů vyšší než já, možná 170 cm a všechno na ní bylo laskavé a zářivé.

Chvíli jsem měla pocit, jako bych se přivítala s dávnou přítelkyní. Cítila jsem se s ní spojena, skoro jakoby to byla má nejlepší přítelkyně nebo sestra. Energie se posunuly a já jsem vnímala, že má starosti a že spěchá.

Promluvila: „Vše, o čem tví lidé řekli, že se stane, se teď začíná uskutečňovat.“

Věděla jsem, že se to vztahuje na katastroficky rušivou událost, která teď na planetě probíhá. Hned jsem začala myslet na svou rodinu a na to, co jim tento posun způsobí a také všem ostatním lidem na světě.

Přerušila mé myšlenky: „Jsem zde, abych tě vzala s sebou do Vnitřní Země“.

Zůstala jsem ochromena, zcela mimo z toho, co řekla. Tiše jsem zůstala stát, ale ona mi nenechala moc času, abych zpracovala to, co na mě z ničeho nic vybalila.

Znovu promluvila: “Můžeš jít se mnou, ale svou rodinu již nikdy neuvidíš. Nemáme moc času. Do půl hodiny musíme odejít. Mělo to by to být dost na to, aby sis´ sbalila věci.“

Ve vzduchu zavládalo ticho, když mou mysl zaplavily obrazy o možnostech, které mi nabídne nová cesta, která je přede mnou.

Opět, není čas na přemýšlení. Naposledy promluvila, tentokrát s otázkou: „Půjdeš se mnou?“

Zaslechla jsem v jejím hlase naději, skoro jakoby měla nějaké poslání a ona doufala, že opravdu budu souhlasit.

Neměla jsem moc času na přemýšlení. Ve chvilce odvahy a impulzu jsem odpověděla:

„Ano, jistě, půjdu s tebou“.

Dříve než jsem si to stačila rozmyslet, se otočila a sešla po schodech a nechala mě, abych vyřídila své neodkladné úkoly.

Otočila jsem se a otevřenými dveřmi utekla do svého pokoje, popadla jsem kufr a otevřela ho. Začala jsem ho plnit oblečením, jak nejrychleji jsem mohla a v duchu jsem sestavovala seznam věcí, o nichž jsem věděla, že je budu potřebovat vzít s sebou.

Co si člověk bere do Vnitřní Země?

Celá vykolejená jsem přemýšlela, co se mi zrovna děje.

Najednou mé myšlenky přemohl hluboký smutek a hrozilo, že mě smete, když před mým vnitřním zrakem plavaly obrazy tváří členů mé rodiny. Zastavila jsem se, ruce nerozhodně položila na kufr, jakoby jsem nebyla schopna rozhodnout se, co udělat.

Mám opustit svou rodinu? Již je nikdy neuvidím.

V hlavě mi vířily myšlenky

Myslela jsem na otce a bratra, o němž jsem najednou měla vizi. Nějak byli do toho zapojeni. Myslela jsem na matku a sestry. Myslela jsem na všechny lidi v mém bezprostředním okolí, kteří teď budou aktivováni, aby vstoupili do svého vyššího záměru. Vše do sebe zapadalo a již nebylo kam se schovat. Docházelo k Události. A my všichni jsme měli své role, které musíme hrát. Všechna tajemství, všechny věci, o nichž jsme mluvili a které jsme se snažili předat světu – po nějakou dobu jsme byli mimo planetu a bytosti existující mimo oblast našich zkušeností zde byly mnohem déle, než by si kdo vůbec dovedl pomyslet- to všechno se teď zveřejňovalo. A význam této pravdy přinášel s sebou mnohem víc, než jsme si dokázali představit.

Oči se mi naplnily slzami a já věděla, že musím plnit svůj úkol. Před osudem nelze utéct. Cokoliv budoucnost přinese, přijmu to důstojně a budu kráčet po své cestičce. Ať vypadá jakkoliv. Byla jsem zde, abych sloužila a já neselžu. Nebojím se.

Vzbudila jsem se a stěží otevřela oči. Zívla jsem. Jediné, co jsem si přála, bylo schoulit se zpět do postele a znovu spát. Podívala jsem se na telefon. Nějak se stalo, že jsem spala o mnohem déle než normálně a já začala přemýšlet, co všechno zařídit, když se dám pozdě do práce. Jak jsem se pomalu probouzela k vědomí, přede mnou se rozvíjel seznam neodkladných věcí, které bude nutno udělat, a to mi pomohlo setřást můj sen. Položila jsem nohy na podlahu a natáhla je a neochotně se pohnula, abych zahájila svůj den.

Po pár hodinách běžné denní rutiny jsem už nemohla udržet oči otevřené. Celé dopoledne jsem myslela na ženu z mého snu a věděla jsem, že potřebuji nějaký čas, abych tu část snu zpracovala a udělala si jasno, co mi to mělo říct.

Svalila jsem se na postel a zavřela oči. Soustředila jsem se na dech a dostala se do hlubokého meditativního stavu.

Soustředila jsem se na její tvář. Na její oči, které jakoby se usmívaly. Na její měkké rysy, jemné a krásné. Byly podobné lidským, ale byly jemnější a výraznější. Její mandlové oči byly trochu větší než oči lidské, ale rozdíl byl tak jemný, že byste si toho všimli, jenom pokud byste se podívali velmi pozorně. Zdálo se, že její bílé rysy září. Zářivé stříbrné vlasy, lemující obličej, jí padaly na ramena. Na její jemný úsměv a oči, které mluvily víc, než slova, vycházející z jejích rtů.

Zaměřila jsem se na to, abych se ženou vytvořila telepatické spojení. Vědomě jsem soustředila energii na své čelo. Vyčistila jsem si mysl a zaměřila tam veškerou pozornost. Pak jsem vyslala myšlenky z mého čela a vytvořila tak stříbrnou šňůru, vedoucí z mé mysli do její. Stanovila jsem záměr a soustředila se. Veškerou mentální energií, jaké jsem byla schopna, jsem se soustředila na posílení šňůry a poslala ji k ní, abych navázala spojení. Pocítila jsem, že spojovací šňůra našla druhý konec a na chvilku jsem velmi SILNĚ pocítila její energetický podpis. Chvíli jsem zůstala v tom okamžiku a pak jsem se zeptala:

„Proč jsi mi poslala ten sen? A proč k tomu patří dohoda, že už nikdy neuvidím svou rodinu?“

Sledovala jsem myšlenkovou niť a myslela na mimo-fyzický kontakt s bytostmi z vyšších dimenzí. Jaký má taková komunikace dopad? Cítila jsem, jak se mého srdce dotkl strach a myslela jsem na to, jaké mají tyto bytosti motivy a jaká je jejich agenda. Proč chtějí, abych se odloučila od rodiny? Ony se zeptaly. Bude to má volba. Ale co, když tím rozhodnutím opustit zkušenost mého života na Zemi omezím vývoj své duše? Co když je to past? Nechtěla jsem být obelhána. Chtěla jsem mít jistotu, že poznám, co je pro mě správné. Ale jak můžete něco poznat, když nic nevíte? Když s ní nepůjdu do vnitřní Země, nezískám informace, abych poznala pravdu. Ale abych informace získala, musím slepě uvěřit a možná učinit špatné rozhodnutí. Ale abych při tom ztratila cestu své duše? Byla jsem rozervána a zmatena.

Další, co řekla, ještě prohloubilo mé přemýšlení. „ Již jsi se rozhodla. Nyní musíš pochopit, proč jsi se rozhodla, jak jsi se již rozhodla“

Podivným způsobem mi to připomnělo slova, která vyslovil Oracle ve filmu Matrix.

Cítila jsem ji v myšlenkách; vysílala myšlenku, že ve snu mi byla dána příležitost zkoumat tento koncept osobní vůle a volby a vybudovat si argumentaci pro své pocity ohledně tohoto dilematu týkajícího se rozlišování.

Než jsem se mohla touto koncepcí zabývat déle, slyšela jsem odpověď.

„Když se pohneš kupředu po cestě své duše, získáš moudrost a pochopení věcí hlubší povahy. Tím se změní povaha tvých vztahů.“

Uvědomila jsem si, že když se ponoříme do hlubokých vod vědomí a získáme přístup k hlubším realitám toho, co se kolem nás děje, změní to úroveň našeho vědomého vnímání.

Znamená to, že teď máme kolem sebe multidimenzionální vrstvy významů, které nelze v našem jazyce vyjádřit. Když si zvolíme, že budeme kráčet po cestě, která nás zkontaktuje s něčím novým, změní nás to na úrovni DNA. Změní se celý náš svět. Staneme se novým člověkem. A vztahy z minulosti jsou najednou docela jiné.

Seděla jsem v meditativním stavu a přemýšlela o tom.

Pak jsem přemýšlela o strachu. O tom, jak moc se změnil můj život od doby, když jsem se cíleně zaměřila na to, vypudit strach z mého života a naučit se spoléhat na zkušenost s plným zaměřením na růst a na to, abych změnila sebe a okolní svět k lepšímu. Můj vnitřní zrak zaplavily záblesky vzpomínek; byly to chvilky, když jsem se rozhodla, že strach PROPUSTÍM. Ty chvíle byly zcela transformativní a já se pokaždé stala jiným člověkem. Vesmír odměnil mé návaly víry novými zkušenostmi, které katalyzovaly rozvoj mé duše novými způsoby. Pokaždé, když jsem procházela temnou nocí duše a musela zažít něco zničujícího, vydláždilo to cestu pro něco úžasného a neuvěřitelného, co následovalo.

Nedostanete odměnu, dokud neprojdete zkouškami. O tom je cesta vaší duše.

Pak se síla spojení prudce navýšila a já ji velmi silně slyšela:

„Tvá volba přijít do vnitřní Země, o čemž můžeš rozhodnout pouze ty, ti umožní dělat úžasnou práci v nové kvalitě; tu možnost máš v tomto životě a v této časové linii“.

Uvědomila jsem si, že když nechám odejít strach a otevřu své srdce neznámu, umožní mi to skočit do začátku nové etapy vývoje mé duše. Pak mi bylo řečeno, že práce, kterou bych dělala, by ovlivnila energii na celém světě způsobem, kterému by většina lidí nerozuměla. Do této nové sféry práce bych se přesunula po úplné proměně ega. Velká práce bude prováděna z jiné úrovně a dopad tohoto úsilí by vidělo jenom málo lidí. Musím se rozhodnout, zda bych to chtěla dělat. Odměna bude větší, než bych kdy mohla někdy dosáhnout nějak jinak.

Když jsem si vyslechla tyto myšlenky a přemýšlela o nich, hluboce jsem se soustředila na dech. Soustředila jsem se na energii odpouštění a propuštění. Můj meditativní stav se prohloubil a já jsem vyslala myšlenkovou formu:

„Jsem připravena. Chci vědět, chci vědět, chci vědět.“

V duchu jsem to třikrát zopakovala.

Pak do mého vnitřního vidění vstoupil záblesk vhledu a přede mnou stála dívka, která mi byla hodně podobná, ale byla trochu jiná. Měla ruce natažené dopředu, lokty ohnuty, dlaně směřovaly ke mě. Z prostředka každé dlaně na mě zíralo otevřené oko. Nad každým okem byl motýl. Fascinovaně jsem se dívala, jak motýli na každé dlani otevírají a zavírají křídla.

Spojení bylo ukončena a já upadla do hlubokého spánku.

Úvahy

Když jsem na internetu hledala obrázek ruky s okem na dlani, našla jsem šokující podobnost mezi mojí vizí a symbolem, známým jako “hamsa.”

Hamsa se vztahuje k nebeskému bohu HÓROVI. Týká se Hórova oka, což znamená, že lidé nemohou utéct před očima svědomí. Znamená to, že Slunce a Měsíc jsou očima Hóra. Fatmina ruka také představuje ženskost a je označována za posvátnou ženskou ruku. Wikipedia

Také motýl je velmi mocným symbolem

Motýli jsou hlubokými a mocnými představiteli života. Mnoho kultur spojuje motýly s duší. Křesťanství považuje motýly za symbol vzkříšení. Po celém světě lidé považují motýly za představitele vytrvalosti, změny, naděje a života. – Gardens With Wings

Konečně, přišlo mi zajímavé, že ten sen mi přišel 2. května, což je den poté, kdy oficiálně skončilo temné okultní Období obětování. Je to téměř jakoby byla komunikace iniciována po ukončení tohoto temného energetického období na světě, kdy jsme se posunuli do nového prostoru pozitivnější energetické manifestace.

Co si o tom snu myslíte? Stalo se vám někdy něco podobného? Navštívila vás někdy bytost z vnitřní Země?

Odtajněné spisy: Tajemné tunely planety Země jsou součástí mimořádně vyspělých civilizací

Silný a pravdivý příběh objeveného podzemního komplexu odkrývající super-moderní technologii. Bohužel nikoliv lidskou, ale vybudovanou vyspělejší civilizací. Možná jste také netušili, že lidstvo na planetě nula (Země) bylo též vytvořeno genetickými experimenty za účelem vytvoření primitivnější rasy. Níže je už samotný článek popisující celý příběh, jako zároveň a po přečtení, jistě celoživotní zážitek. Celý příběh je nemálo zajímavý a děsivý v tom smyslu, ve kterém se obyčejnému člověku ani nezdálo. Vyspělé civilizace nejsou jen nahoře, ale i jinde, a to i důmyslně skryté, přímo v podzemí. Většina je přátelská, harmonická, dokonce a převážně nezasahující do našich událostí. Jak už víme, pomoc by se hodila, jde jen o to, aby se samo lidstvo dokázalo probudit a jednat, jinak nastane katastrofa.

Dále nás bude velmi zajímat váš názor na toto téma. Ptejte se na cokoliv a nezapomeňte sdílet. Děkujeme.

Zajímavé postřehy z návštěvy tajemných tunelů popsal Georgij Sidorov v knize „Сияние Высшних Богов и крамешники“. „Po rychlé snídani jsme zapřáhli jeleny, naskákali na saně a pustili se po mírném svahu. Po třiceti minutách se zcela rozednilo a uviděl jsem nízké kopce, ke kterým jsme se blížili.

-Tak, jsme v cíli. Ukázal na kopce. Ještě trochu blíž a pustíme jelene.

To znamenalo, že zde nebudeme den nebo dva, ale mnohem déle. Po třech, čtyřech kilometrech Svetozár zastavil saně, kývl na vyčnívající balvan a řekl:

-Podívej, pokud na svazích kopců stojí takové kameny, zapamatuj si tvar kamene, je to velmi důležité, to znamená, že je tu vchod do podzemního světa. Kámen je prakticky sám, jiné kameny jsou od něj vzdálené dvě stě nebo více kroků. To je také znamení.- ukázal rukou na kameny ležící v dálce. -dle, odvaž jeleny, já zatím uvolním desku zakrývající vchod do studně.

Když jsem se vrátil, vstup do podzemního světa byl již otevřen. Ploská kamenná deska připomínající velký štít byla odtažena a pod ní byly viditelné šedé čedičové schody.

-Prosím! – ukázal na nich hlídač. -Já půjdu první a ty za mnou.

-A co světlo? – zeptal jsem se.

-Podívej, co mám! – vytáhl baterku. -bez světla musíme projít pět set metrů, ne více. Dále je vše osvetlené.-

Neptal jsem se čím, jednoduše jsem mlčky následoval Svetozára. Strážce s batohem na ramenou šel první a osvětloval cestu svou baterkou. Já jsem nezaostával a krok za krokem jsem ho následoval. Schody prudce klesaly dolů a kolem bylo tak tísnivé ticho, až se zdálo, že je slyšet tlukot našich srdcí.

Na chvíli jsem odtrhl pohled od schodů a podíval jsem na stěny tunelu. Byl jsem překvapen, byly pokryty něčím hladkým a lesklým, podobným sklu.

-Co je to? – dotkl jsem se rukou zvláštního povrchu.

-Obsidián. obrátil se ke mně Svetozár. -Někdy velmi dávno galerii přepálily laserem. Vidíš stěny? Jsou kulaté. To je to, co zbylo z roztátého čediče. Látka podobná sklu.

Když jsme prošli ještě několik stovek kroků, objevilo se před námi slabé světlo.

-Vidíš? – ukázal strážce. -To je galerie, nebo Prekop, je zcela osvětlená.

Čím? – nevydržel jsem.

-Zanedlouho uvidíš.

-Záhadně se na mě podíval Svetozár. -pouze tě prosím, ničemu se nediv. Pro tebe začala pohádka a ty si nyní pohádkový hrdina.

Když jsme vešli do galerie, uviděl jsem na stropě vytaženou ve formě kapky skleněnou lampu, ve které něco zářivě svítilo. Lampa visela na stropě ve výšce přibližně tři a půl metru. Za touto podivnou lampou ve vzdálenosti deset kroků svítila ještě jedna taková lampa, za ní druhá, třetí, čtvrtá, a tak dále po celé galerii. Díky těmto úžasným světlům byla galerie úplně osvětlena. S otevřenými ústy jsem díval na tento ohromující obraz a nemohl jsem pochopit, kde to jsem.

-Proč k lampám nevedou kabely? – ukázal jsem na strop.

-A nač? – usmál se volchv. -Svieti v nich plazma. Energie pochází z éteru a jeho je kolem od nevidím do nevidím! –

-Jak se tam dostává? Nevidět žádné přístroje! –

-ani neuvidíš, protože celá konstrukce je dutá. Z vyšší dimenze proudí energie éteru do naší. Odtud pochází i zářivé osvetlenie.-

-I tak je to pro mě stále záhada.- řekl jsem.

-čas na to přijdeš. Já jsem také ze začátku oči vyvaloval. Pojďme, musíme jít! –

Jeli jsme spolu po hladké podlaze galerie. Po deseti minutách jsem cítil, že jsem se nejen zahřál, ale je mi horko.

-Bojíš se, že se upečeš? – podíval na mou rozpálenou tvář Svetozár. -Mne je také horko, proto navrhuji odložit tu svrchní oblečení a jít nalehko.

-Po těchto slovech si volchv rozvázal kožich a položil ho na podlahu, já jsem udělal totéž.

-Opravdu tady je teplo! – zvedl jsem dlaň. -Žeby lampy hřály? –

-jednoduše jsme prošli pod horu. To je přirozené teplo naší matky Země. Pojďme, už nás čekají! Není dobré přijít pozdě! – naléhavě řekl Svetozár.

-Kdo? – vyvalil jsem na něj oči. -Snáď ne Minotaur? To je přesně místo pro něj! –

-Minotaur? – zasmál se volchv. -během Dadonyč, tebe Minotaurem nazval!

– V té chvíli doslova ze zdi vyšel někdo v bílém. Při pohledu na něj jsem couvl. Dívali na mě oči Čerdynceva.

-řekl jsem ti, že se brzy střetneme.- položil svou žilnatou ruku na mé rameno. -A ty jsi pochyboval…

-Ale jak? – byl jsem zmatený. -Jak je to možné? –

-Jak vidíš! – ukázal na Dadonyča Svetozár. -Říkaljsem ti, že u našeho dědy je schovaná v sněhu stupa (létající zařízení Baby Jagy).

-Nevymýšlej! – přerušil ho stařec. -Nijaká stupa. Jednoduše, hodně toho nevíš, kamarád. Ale to je možné napravit. Takových dvě stě let a možná dříve a naučíš se mé vychytralosti.

-O dvě stě let !! – podlomily se mi nohy.

-Co, nelíbí se ti? To je normální doba.

-U vás je všechno jednoduché! A ve skutečnosti je zde celá časová propast! –

-Nerozumím ti.- odstoupil ode mne Dadonyč. -Ty nechceš žít? –

-nebo ti je dvě stě let málo? – zastal se svého přítele Svetozár.

-Žít chci, i pár stovek let. Jednoduše mi do hlavy nejdou tyto vaše hokusy.-

Při mých posledních slovech se Čeredyncev zamračil.

-Tak neříkej! Nejsme z cirkusu, před tebou stojí dva strážci, zmatenče! – zakřičel Dadonyč. -Ihned na kolena! Jinak tě proměním na žábu a budeš tu deset let kvákat, vítat nás tu a provázet!

Nechápal jsem, co se dělá a byl z toho zmatený. Dadonyč vypadal celkem vážný, ale co je to za zvláštní žádost?

-Já za něj padnu na kolena, ó Velký? – řekl Svetozár a spustil oči a složil ruce na hruď. -On je takový divoký a temný, že nerozumí s kým mě do činění?

Dadonyč klesal na kolena.

-Podívej na jeho obličej! – náhle na mě ukázal Čerdyncev. -On mi opravdu uveril.- smích se rozlehl po galérii.

Teď jsem se už smál i já.

-Pobavili jsme si a stačí! – uklidnil nás Čerdyncev. -Doufám, že si ukázal Beloslav zrúcaniny.

-dokonce i na nejbližší pyramidě jsme byli. Na svahu, kde se kdysi nacházelo observatórium.- usmál se Svetozár.

-no výborně! Nyní je čas ukázat našemu budoucímu pomocníkovi ještě něco. Pojďme!

Stařec hbitě kráčel po galerii. Po několika minutách a několika křižovatkách nás přivedl k masivním bronzovým dveřím.

-Otváraj! – Ukázal stařec na zavřené dveře a podíval se na Svetozára.

Svetozár natáhl ruku a dveře se začaly pomalu otevírat. Když se otevřely, vešli jsme do obrovské místnosti osvětlené lampami.

-Co je to? Kam jsme se to dostali? – nechápal jsem.

-Podívej se pozorně. Svetozár ukázal na podlahu sálu.

Byl jsem ohromen. Přede mnou ležela vyřezaná z různých nerostů a minerálů obrovská mapa Země. Byly na ní i oceány a moře, vše tam bylo! Při pohledu na takovou krásu jsem se chytil za hlavu. Vědomí odmítalo uvěřit.

Konec příběhu.

Na závěr bychom mohli vědět, že například ČT / Česká televize ovládá vlastní občany ve svůj prospěch. To neznamená, že když se někde objeví tolik nenáviděný tzv „proruský“ web, že jsou to zase a zase další lži. Vsadíte se?

„My Plejáďané vás varujeme před působením Temných sil. Jste křehcí, zranitelní a oni toho zneužívají. Chtějí vás zničit. Varujeme vás před nástrahami formou falešných informací ve vašich masmédiích, hlavně televize. Neříkají vám pravdu, zatajují vám mnohé skutečnosti. Dnes proběhla první vlna zemětřesení. Byla zatím slabá – jako varování. Ale zatají se to. Podobně zatají druhou, silnější, která bude asi za dva týdny. A pak už bude pozdě. Země se už dala do pohybu. Setřásá vás jako škodlivý hmyz. A ještěři se postarali o to, aby byly škody co největší. Mají hlad, touží po utrpení. Nenechte se zmást relativním klidem ve zprávách a v televizi a v novinách. Pravdu se dovíte, až bude pozdě.

Plejáďané z planety Ommnur.“

Ano, mimozemšťánek na obrázku skutečný není, jelikož to víme, nejsme hloupí a naopak jsme otevření pravdě a faktům 🙂