Žena cestující časem poskytla neuvěřitelné důkazy z roku 3800 – Země bude zničena ve válce s roboty

0

Společnost nebude věřit něčemu podobnému, jako je cestování časem, natož tomuto příběhu. Pro lidi roku 2018 není uvěřitelné nic co sami neviděli. Smiřte se s tím, že jsou věci v určitých ohledech zkrátka někdy jinak, a to víc, než si dokážeme sami připustit. Zatajování mnoha aspektů, na které není lidstvo připraveno by mohlo mnoha neblahými okolnostmi vyvolat zbytečně paniku s prvotním důsledkem hlubokého nepochopení, jednoduše nevěřícnosti.

Článek popisující děj, jako ze zdárného sci-fi filmu, vám ve skutečnosti přiblíží něco, co se skutečně odehrálo. Existují i důkazy podobných případů s detektorem lži, kde bychom si nedovolili publikovat žádný výmysl. Pohodlně se usaďte a nechte se unášet příběhem, kdy jste o žádném jiném pravděpodobně ještě ani neslyšeli.

Ahoj, jmenuji se Bella. Jsme v Albánii. Dovolte mi sdílet s vámi mé vzpomínky o cestování v čase. Jsem fyzička, vždycky jsem se zajímala o speciální technologie, které by mohly být součástí našeho běžného života. Málo lidí v Albánii na to má stejný názor. Ti co jsem potkala si myslí, že jsou to všechno jenom fantazie.
Myslím technologie jako laserové zbraně, telepatii a teleportační přístroje. A samozřejmě také stroje času. Chtěla jsem něco takového najít, nebo vytvořit. Dlouho jsem četla mnoho knih od různých lidí, které byly o cestování v čase.

To co vám teď řeknu, se začalo odehrávat od roku 2005. Když jsem hledala poznatky o strojích času, potkala jsem mnoho lidí v mnoha zemích. Všechny peníze jsem utratila za výzkum a cestování. Nechci o těch setkáních mluvit, ale pak jsem se dostala ke jménu Alexander Kozlov. Žil v Albánii a narodil se v Bělorusku. Byl to také fyzik jako já. Setkala jsem se s ním.
Bylo mi řečeno, že Alexander byl slavný v Evropě jako vědec a autor mnoha kontroverzních tvrzení. Nikdy předtím jsem o něm neslyšela, i přestože jsem se obvykle o tyto kontroverze zajímala.

Setkala jsem se s ním v jednom institutu, kde pracoval jako fyzik. Když jsem ho poprvé viděla, hned mi došlo, co to je za člověka. Byl hrozně nafoukaný, arogantní. Bylo to evidentní podle jeho zevnějšku, i když jsem o tom byla varována předem.
Možná máte pocit, že o tom mluvím bez nějakého účelu, když říkám jaký byl člověk, ale naopak je důležité o tom popřemýšlet. Hraje to velkou roli v jeho historii.
A tak jsme začali rozhovor. První jsem začala mluvit o pár vzájemných tématech, ale pak se mě zeptal, proč mě zajímají stroje času. Řekla jsem mu všechno o svých setkáních s lidmi, o cestováním po světě, o všem co jsem věděla o strojích času. Líbilo se mu to a pozval mě k sobě na kafe.

Když jsme tam přišli, byl to neuvěřitelný dům, který by si užíval aristokrat po celý svůj život.
Udělal si kafe a pak mi začal povídat o jeho cestách v čase. Vyprávěl mi neuvěřitelné a fantastické příběhy o jeho cestách do více než třiceti různých dob, a jak se setkával s lidmi.

Výsledek jeho cest byl takový, že pokaždé když se vrátil, tak o něco vylepšil svůj stroj času. Koukala jsem na něho s velkým údivem, protože jsem od něj nečekala tak otevřené poznatky.
Odešel do salonku a vzal tam ze stolu fotografii, kterou mi dal. Podívala jsem se na fotku, kde byla veliká místnost, uprostřed ní stála kovová židle a na ní seděl mladý muž, Alexander. Na fotce byl napsaný rok 1986.
Alexander mi vysvětlil, že to byl jeho první stroj času, který nazval Galiver. Říkal, že ještě před vytvořením tohoto stroje, už mnohokrát v čase cestoval.
Bylo to v Anglii. Jeden anglický vědec mu pomáhal. Měli prototyp Galiveru.
Naslouchala jsem mu s velkým překvapením. Zeptal se mě, jestli opravdu chci vidět aktuální stroj času. Odpověděla jsem ano, protože jsem se o to opravdu zajímala. Čekala jsem s velkou netrpělivostí.
Šel do jiné místnosti, vzal klíče a řekl mi, ať ho následuji. Šli jsme do podkrovní místnosti pod střechou domu, kde byla kovová židle s mnoha elektrickými rozvody.

Řekl, že je to jeho stroj času a stejně tak jako ostatní stroje, mu trvá jen pár vteřin, aby tě vzal do budoucnosti.
Na židli bylo mnoho tlačítek a byla tam obrazovka, na kterou jste mohli zadat, do jakého času chcete jít. Když jsem přečetla číslo časového období, fungovalo to zároveň jako povel pro stroj času, který mě tam rovnou přenesl.
Vše co jste měli po kapsách a vaše oblečení, všechno co bylo poblíž vás, cestovalo spolu s vámi do budoucnosti. Kromě stroje času, který vytvářel onu cestu do budoucnosti.

Upřímně řečeno jsem mu nevěřila, protože Alexander spíš vypadal jako nějaký staromódní týpek z Hollywoodu, než jako vědec. Jeho zjev mě moc neohromil.
Zeptala jsem se ho, jestli má nějaké důkazy, nebo ne. Vytáhl fotografie z kapsy. Na každé fotce bylo napsané číslo. 40, 0, 0, 24, 70, 32, atd.
Byla jsem zvědavá, proč o tom neřekl lidem, když má tolik důkazů. Řekl mi, že měl obavu, že by se to mohlo používat v různých zemích pro soukromé účely, nebo jako atrakce pro bohaté lidi.
Na jedné fotce byla celá země zničena, kolem leželo mnoho mrtvých těl a mnoho zničených strojů. Byla to nějaká laserová válka mezi lidmi a roboty.

Zeptala jsem se ho, jestli neměl strach, že tam umře. Řekl mi, že jednou v budoucnosti umřel a vysvětlil mi, že smrt v budoucnosti znamená, že se proberete zpět v přítomnosti, protože tam vlastně ještě neexistujete. Tak tam nemůžete umřít. Bylo to hodně daleko v budoucnosti a budoucnost neměla žádnou moc nad lidmi z naší doby.

Alexander mi řekl, že mě nechá cestovat, protože jsem jako on. Stejně tak jako já, i on měl sen a prováděl výzkum strojů času velmi dlouho. Rozuměl mi velmi dobře, proč chci tak moc cestovat.
Takže jsem si sedla na to zařízení. Požádala jsem ho, aby mě poslal na malebné místo a ptala se, jak dlouho bude trvat moje nepřítomnost v reálném čase. Bylo zjevné, že budu nepřítomná jen pár milisekund a moje nepřítomnost bude nepostřehnutelná. Ale v budoucnosti budu mít čas asi 50-70 minut.

S těmito slovy Alexander stiskl tlačítko a já cítila, že mým tělem prochází proudové napětí. Všechno okolo mě bylo černé, nic jsem neviděla.
Když jsem otevřela oči, čekala jsem, že se ocitnu na krásném místě s hezkými stromy a létajícími stroji… ale viděla jsem zničené budovy. Lidská těla, stroje, roboti, všechno zničené. Ten idiot mě poslal do hrozného času!
Velmi hrozný čas, protože to bylo ošklivé a děsivé místo. Vydala jsem se podél ruin, a říkala si proč jsem tak dychtila cestovat v čase tím strojem.

Chtěla jsem vždycky udělat fotky, když jsem snila o tom, jak budu cestovat v čase. Chtěla jsem ty fotky mít jako důkaz.
Alexander nemohl vědět, že mám telefon s kamerou, když byl rok 2007. Nebylo to ještě tak rozšířené a běžné jako dneska. V té době bylo vlastnění takového telefonu privilegium a luxus. Ne každý si to mohl dovolit.
Tak jsem vzala svůj telefon, zkontrolovala jestli funguje, udělala selfie portrét a pár snímků těch míst.
Chcete vidět tu fotku… ano, jistě že chcete. K tomu se dostaneme později.

Udělala jsem tedy pár snímků a utekla pryč z toho místa. Šla jsem podél ruin a pak jsem k mému údivu uviděla lidi, kteří se tam schovávali. Rozuměli tomu, že nejsem z jejich doby a z tohoto místa. Ptali se, odkud tedy jsem.
Byli schovaní pod nějakými roboty a pozvali mě k sobě do jejich skrýše. A tak jsme se spolu vydali podél ruin. Ptali se mě na naše časy, jestli jsme opravdu měli roboty, kteří byli pro lidi nebezpeční v roce 2007. Kteří se domáhali stejných práv jako lidé.
Pozn. Alue: tady si dovolím vsuvku, která s tématem článku úzce souvisí. Existuje už robot s umělou inteligencí, který je schopný se učit a uvažovat. Má jméno Sophia. Z toho co o něm zatím vyplouvá na povrch z médií, narovinu mluví o tom že zničí lidstvo a žádal o to aby měl stejná práva jako skutečný člověk. Nedávno ta práva opravdu dostal!!!! Stal se občanem v Saúdské Arábii. Na internetu o tom můžete najít spousty článků, některé i v češtině. To, čemu se Bella v roce 2007 zasmála, je dnes skutečnost. Robot Sophia byl aktivován v roce 2015. Vyrobila ho firma Hanson Robotics, která sídlí v Hong Kongu. Nejvíc mě fascinuje benevolence a tupost tvůrců, kteří si myslí, že nám tito roboti budou sloužit a dělat za nás nepohodlné práce.
Sophia chce zničit lidstvo

V lednu r.2018 vyšlo VIDEO, kde Sophia vyvrací co řekla a přísahá, že to byl jen černý humor. Budete něco takového věřit umělé inteligenci?… zpět k hlavnímu tématu:
Chtěla jsem se tomu zasmát, protože poprvé jsem viděla takového robota možná ve filmu Terminátor. V roce 2007 byl nejchytřejší robot leda tak myčka. Ale oni se ptali na jiné druhy robotů, možná na takové které jsme měli ve filmech.
Jejich šaty byly kompletně potrhané a byli zřetelně poranění. Bylo jasné, že jejich život zde je velmi těžký a složitý.
Přišli jsme k jejich velikému bunkru. Nebudete tomu věřit, protože i já jsem byla velice překvapená.
U vchodu měli napsáno v angličtině ,,Noemova archa“. Říkali, že je to jejich úkryt. Šli jsme blíž a jeden muž šel ke dveřím. Řekl: ,,Dav se vrátil zpět k arše.“ (pozn. Alue: Asi vstupní heslo, aby je pustili dovnitř)
Ve dveřích měli otevřené malé okno, ze kterého na nás koukal cizí muž.

Když se dveře otevřely, šli jsme rovnou dovnitř. Okamžitě jsem jim byla představena. Řekli, že jsem přišla z minulosti. (pozn. Alue: V originálu je řečeno ,,z budoucnosti“, patrně překladatelská chyba, logicky to nedává smysl)
Jeden muž přišel ke mně, měl dlouhé a objemné vlasy, a také vousy. Řekl, že se jmenuje Nore. Jak jsem pochopila, byli striktně nábožensky věřící.
Mimochodem nakonec mi bylo jasné v jakém čase jsme byli. Bylo to 3800. Vidíte přátelé, kolik času uteklo. Jak vidíte, křesťanství bylo tak populární, že dokonce i tam byli náboženští fanatici. (pozn. Alue: Není divu že se upnuli na víru, v zoufalých a neutěšených podmínkách bez jakýchkoliv jistot, by si každý musel najít nějakou berli nebo naději, aby ho udržela naživu a při smyslech, aby viděl nějaký smysl ve své existenci.)

Ptala jsem se, jakto že roboti nenašli tento úkryt, jak je to možné. Co to je za druh úkrytu. Řekl mi, že to začali stavět od té doby, kdy firma známá jako ,,Lasum company“ vytvořila umělou inteligenci, která byla ve velkém vložena do života mnoha lidí.
V té době byla skupina lidí, která předpověděla tento druh budoucnosti. Roboti nemohli tento úkryt najít, protože sledovali lidi pomocí kamer, které byly rozmístěny venku. Neměli přístup k satelitům.
Řekli mi o jedné legendě, že na Novém Zélandu nebyla žádná válka. Proč?
Protože oni okamžitě odmítli používání robotů s umělou inteligencí.
Nabídli mi, abych tam zůstala, ale odmítla jsem. Chtěla jsem vidět město. A po pravdě řečeno když jsem věděla, že v případě že umřu v roce 3800, budu dál živá v roce 2007, jsem stratila svůj strach. Poté jsem měla jenom jedno přání. Vidět roboty, než se vrátím zpátky.
Šla jsem podél ruin skoro 50 minut. Ano, 50 minut uteklo, když jsem se nacházela v roce 3800. Náhle k mému údivu jsem uviděla, jak něco letí ze střechy jedné budovy. Byl to robot.
Postavil se přede mne. Tak mě to překvapilo, že jsem strachy úplně ztuhla. Chytil mě za krk a řekl, že nejsem jako lidé odtud.

Robot byl opravdu děsivý, byl udělaný z kovu a pěst měl ze silikonu. Měl obličejové výrazy a posunky. Představte si kovového muže, neuvěřitelně silného a nelítostného.
Zeptal se mě naštvaným hlasem, odkud jsem.
Byla jsem ticho, zeptal se mě znova. Opět jsem nic neřekla.
Nechci říct, co se mnou udělal. Jsem si ohledně toho velmi jistá a nechtěla bych na to vzpomínat.
Ve vteřině jsem se objevila v roce 2007.
Alexander se mě zeptal, jak se mi líbila cesta. Byla jsem v šoku, vůbec jsem nechtěla odpovídat, nebo s ním mluvit.
Když jsem vyšla ven, vzala jsem své šaty a vzpomněla si na fotku. Vytáhla jsem telefon s fotkou ze své kapsy a všechno zkontrolovala. Byla jsem tak šťastná a spokojená, že mám důkaz.
A nakonec je čas ukázat vám ji.

Tady jsem já, modré paprsky a zničený robot.
První jsem myslela, že když mám takovou úžasnou fotku, tak bych mohla jít do nějakého televizního pořadu a povědět lidem všechno, co jsem tam viděla. Chtěla jsem ukázat obrázek jako důkaz.
Ale pak jsem si uvědomila, že se vůbec, vůbec nic nezmění. Lidi nezajímá ani to, co se stane za sto let, protože to už přece budou dávno mrtví. A co teprve čas 3800? To je pro lidi to samé. Nebude je to zajímat a mohlo by to proměnit Alexandrův život v peklo.
Je dost těžké pamatovat si všechno, toto je velmi bolavý příběh, ale musela jsem s vámi sdílet mé myšlenky.
Děkuji vám za to, že jste mě vyslechli.